Pořád ještě hodně lidí používá při stavbě domu na podlahy cementovou mazaninu. Funguje to, je to prověřené, nejlevnější, ale – přece jen – zbytečně pracné. Méně se nadřeme, pokud použijeme litou podlahu, do níž se směs ukládá čerpadly. Protože většinou má i samonivelační účinek, nemusíte se plazit po čtyřech s vodováhou a snažit se plochu perfektně vyrovnat. A jsou i další způsoby pro betonové, suché a lité podlahy.
Podlahy začneme dělat poté, co jsou hotové instalace a proběhla i tlaková zkouška topení. A to buď klasicky mokrým způsobem, nasucho či vylitím samonivelační anhidritovou směsí.
Namokro z betonu…
Podlaha není jen to, co vidíme, ale patří sem i podkladní roznášecí vrstva, která má rozložit zatížení podlahy na větší plochu a zároveň vytvořit co nejrovnější podklad pro vnější vrstvu – tedy to, po čem nakonec budeme chodit. Betonové podlahy jsou nejlevnější. Nevadí jim vlhkost ani střídání teplot, jsou vhodné i pro podlahové vytápění. Vyztužíme je svařovanými kari sítěmi nebo ocelovými dráty, které také zamezují praskání betonu. Ovšem při pokládce je třeba dbát na teplotu, aby beton netuhl moc rychle nebo naopak nezmrzl. Technicky to vypadá tak, že na spodní hydroizolaci položíme tepelnou izolaci (třeba pěnový polystyrén překrytý pásy asfaltové lepenky) a ještě před betonáží oddělíme stěny místností asi dva centimetry silnými pásy tepelné izolace, kterou zamezíme přenosu kročejového hluku.
…nebo nasucho z desek
Na hrubé podlahy můžeme v místnostech použít také lehké suché sádrokartonové nebo jiné desky: podle podkladu buď systém tří slepených podlahových desek, nebo speciální podlahové desky s další izolační vrstvou z polystyrénu. Tyto podlahy jsou velmi lehké, což oceníme při rekonstrukcích – například v případě nižší únosnosti stropní konstrukce nebo při budování obytného podkroví. Suchý proces má v tomto případě spoustu výhod a práce také jde velmi rychle od ruky.
Samonivelační lité podlahy
Moderní litou podlahu ukládáme (vlastně lijeme) čerpadly, a to je hodně rychlé. Lité podlahy mají většinou samonivelační schopnost, takže nebývá problém s nimi dosáhnout téměř ideální roviny. Stále víc se prosazují anhydritové lité potěry na bázi síranu vápenatého – například litý potěr Anhyment. Vrstvy litých podlah lze pokládat v síle již od tří centimetrů. Výhodné je, že i velké plochy můžeme vylít bez dilatačních spár. Pochozí jsou již po čtyřiadvaceti hodinách, trvale je zatížit ale můžeme až za pět dnů.
Potěr
Nevýhody betonu, tedy především možnou drobivost pokud jsme složky betonu namíchali ve špatném poměru, můžeme napravit stěrkováním. Anhydritový potěr má vynikající stavebně-fyzikální parametry: pevnost v tlaku a také v tahu za ohybu. Na lité potěry už přijde finální nášlapná vrstva: PVC, dlažba, koberec, parkety, nebo jako nášlapná vrstva třeba pod epoxidové stěrky. Pod samonivelačním potěrem musí být nepropustná fólie, utěsněná ve stycích lepící páskou. Ale pozor: potěry neuplatníme v trvale mokrých prostorách u bazénů, sprch, v prádelně nebo sauně. Sádra totiž není hydraulické pojivo a vlhko jí škodí, pevnost podlah za takových okolností klesá až o padesát procent. A zrovna tak nejde potěr doporučit tam, kde budeme povrch dynamicky zatěžovat pojezdem nebo vibracemi.