Při vyslovení slov tesařství a tesaři se nám většinou vybaví poctivé řemeslo, které vždy budilo pozornost a úctu. Výrobní zkušenosti tesařské rukodělné práce spolu s technickou představivostí, kterou mistři tesaři mít museli, sehrály v průběhu doby ve vývoji dřevařských konstrukcí důležitou roli. Dodnes je toto staré řemeslo velmi žádané.
Tesařství a tesaři jsou známé odedávna. Tesaři měli nejen šikovné ruce, ale také byli hlavy otevřené. Z oboru tesařství se proslavili například vynálezce spacích vagonů Američan Pullman i konstruktér Lega Dán Christiansen. Známe jejich jména, i když tesařskou sekeru nejspíš brzy odložili. Mistry úžasných krovů a četných roubených staveb, jež obdivujeme dodnes, žel většinou jménem ani neznáme.
Slovanští tesaři
Na našem území již v dávné minulosti vynikali slovanští tesaři v pracích se sekerou. Ovšem svá první obydlí si naši předkové stavěli zřejmě sami. Každý byl tak trochu zedníkem, a tak trochu tesařem, a trvanlivost obydlí podle toho vypadala – dnes archeologové nacházejí sotva jejich půdorys a jámy kůlů, podepírajících stěny či střechu. Ovšem pokrok i zde nutně vedl ke specializaci: šikovní jedinci v dané práci rozvíjeli své dovednosti a vybavovali se specializovaným nářadím. Stavěli nejen pro sebe a širší rodinu, ale své schopnosti nabízeli za úplatu sousedům. později jejich um využívala vrchnost i církev.
Velký rozvoj tesařství
Velký rozvoj tesařství nastává ve středověku se vznikem a růstem měst. Tesaři roubili složité konstrukce i vícepatrových hrázděných domů a sestavovali složité krovy kostelů i radnic. Každý tesařský mistr se přirozeně chlubil výsledky své práce, ale vůči konkurenci jednotlivé dovednosti, postupy a fígle tajil. Podle pramenů například tak důležité práce jako rýsování konstrukce složitých střech zásadně prováděl sám.
Sdružování v cechu
Aby tesaři ubránili živobytí před přílivem nekvalifikovaných sil, začali se sdružovat do cechů. Z počátku patřili do cechu zednického, z něhož se na pražském Novém Městě vyčlenili až roku 1585. (Litoměřičtí již 1579, malostranští 1594 a tesaři Kutné Hoře až 1608. Řemeslo se nejčastěji dědilo, ale protože k tesařině je třeba více rukou, měl tesařský mistr k ruce i řadu tovaryšů. Pro ty, pokud se časem chtěli udělat pro sebe, byla cechem ustanovena řada lhůt, povinností, a nakonec i mistrovská zkouška. V královské Praze většina tesařů sídlila na Novém Městě, kde býval „dřevěný trh“. A že poctivé řemeslo mělo nejen zlaté dno, ale bylo spojené i s významným společenským uznáním potvrzuje i to, že v roce 1526 bylo mezi slovutnými pražskými měšťany i jedenadvacet tesařských mistrů.
Co zahrnuje tesařské dílo
Tesařské dílo zahrnuje všechny práce ze dřeva, k jejichž provedení je zapotřebí tesařského náčiní a jež dotváří zvláštní spojení a vazby dřeva. Tesaři zhotovovali rošty, lešení, hrázděné a roubené stavby, stropy, krovy, zárubně, dřevěné schody, podlahy, pobíjení i podbíjení, laťování, prkenné i šindelové krytiny, vrata a ploty.
Specializace
Tesařství se v průběhu doby rozdělili na obory. Od práce na stavebních konstrukcích se oddělili truhláři, zabývající se hotovením stylovějšího a náročnějšího nábytku, dveří, různých obkladů a táflování. Kotečníci a budnaři stavěli krámy a kotce, mostníci se zabývali budováním a opravami mostů. S nimi ruku v ruce pracovali beraníci, vytvářející a pracující s beranidly, jimiž se do dna řek a břehů při stavbě mostů zarážely piloty a kůly. Vodnáři stavěli lodice a rourníci či též trubaři, vrtali nebo dlabali dřevěné roury k vedení vody ke kašnám anebo sloužících jako výpusti rybníků. Koláři vyráběli loukoťová kola, bednáři byli nepostradatelní nejen u každého pivovaru. Tesařskou specializací bylo i sekernictví, zabývající se tesařinou při stavbě a opravách mlýnských kol, pil a hamrů a s nimi spojených dřevěných mechanismů.
Vercajk aneb specializované nářadí
Bez vercajku by se ani dávní tesaři neobešli. Tesař musel dřevo nejdřív vytěžit. K tomu mu sloužily sekery podtínací a kladní (štípací), nejrůznější klíny a palice. Dále materiál obráběl sekerou hlavatou a bradaticí (širočinou), různými dláty a rovnými i oblými teslicemi, potřeboval i paličky, křivé i rovné strouhací pořízy a skoble. Přes vysoké mistrovství nepracoval od oka. Jeho tesařské měřicí náčiní však bylo vcelku prosté – šňůra, loket, úhloměr, olovnice a kružidlo, vodováha přibyla až později. Do seznamu instrumentů, které měl tesař k ruce, přibyli podbíječka, dlabatka, křížovka, dláta různě veliká i tvarovaná (rovná, úkosná, úhlová a půlkulatá), nebozezy a špulíř čili vrták na větší otvory. Ačkoliv tesaře si podvědomě spojujeme především se sekyrou, od 16. století se začaly používat i pily (dvoumužné ušatky a menší pily rozvodové). Hoblíky měly také pěkná jména, třeba hladík, macek a perkař. Ze strojů si vystačili s pákou a kladkou.
Staročeské tesařství a tesaři
Loupané kmeny stromů zpravidla dostávali tesaři od drvoštěpů, a do příslušného tvaru a rozměrů si dále dřevo obráběli již sami, a to v tesařské dílně, ale někdy přímo na stavbě. Kmen skobami připevnili tesařské kozy, čela kmenu pravoúhle seřízli a na této ploše vyznačili profil příštího trámu. Aby při prvním osekávání nevybočili z přímého směru, označili na povrchu kmene budoucí hrany trámu nataženou šňůrou namočenou v rudníku, což byla nádobka s rozmíchanou hlinkou. Dílo pak hlídali podle na kmenu otištěné přímky. Někdy se stavělo i z neotesaných kuláčů. Fošny a desky se z kmenů štípaly. Zhotovit obyčejný trám nebylo nic jednoduchého. Kmen bylo zapotřebí na osekávané straně sekerou vrubovat záseky vzdálenými od sebe asi tři čtvrtě metru. Přebytečné dřevo se pak hlavatkou oštěpovalo – osekalo, a širočinou omítlo – otesalo. Kmen se upravoval jen tam, kde to bylo ze stavebních důvodů nutné.