Fasáda chrání dům odedávna

Pokud neopatříme dům fasádou, budou povětrnostní vlivy stavbu ničit kousek po kousku. Každý déšť z holých cihel či tvárnic z nich část materiálu odplaví, a což teprve, když přijde mráz a stavivo dosud nestačilo vyschnout. To se pak může i stát, že voda v pórech keramiky nebo hlíny zmrzne, zvětší svůj objem a materiál doslova roztrhá.

Od doby, kdy si lidstvo začalo stavět první přístřešky, existují i jakési primitivní pokusy o fasády. Na samém počátku člověk stavěl jednoduché přístřešky se stěny vyplétanými rákosem či travinami. A ty pak utěsňoval primitivními hliněnými mazaninami, které měly zabraňovat pronikání větru, nežádoucího hmyzu a hlodavců. Brzy objevil, že tyto vymazávací hmoty vtlačované do mezer mezi proutím, tvořícím stěny nízkých budov a stabilizovaných kůly fungují i jako nedokonalé tepelné izolace. Začal hlínu míchat s kravským trusem a nanášel tuto hmotu na stěnu uvnitř obydlí. Přidal ostrohranný písek a nahodil stěny zvenčí. A tak to šlo po tisíce let. Nepálené cihly zvané vepřovice nebo kotovice se v našich zemích používaly ještě začátkem 20. století, v některých zemích až dosud.

Historie vápna

Po miliony let vznikaly na našem území – kdysi druhohorního moře – rozměrné bloky vápenců vytvořených jak z tehdy žijících měkkýšů a z jejich skořápek. Výsledná hmota přetvořená tlakem i teplotou sloužila již v mladší době kamenné jako surovina k výrobě méně mechanicky náročných předmětů (vápenec byl měkčí a dostupnější než pazourek). Vyráběly se z něj palice, mlaty, sekyry. motyky a drobné zdobné předměty. Objev skvělých vlastností vápna byl zřejmě náhodný, například lidé přišli na to, že když ohněm rozžhavené bloky vápence zmoknou, ztvrdnou na kámen. To je přivedlo na nápad roztlučenou hmotu vmíchávat do tehdejších hliněných omítek a malt. Že lidstvo poměrně brzy přišlo na to, že oxid vápenatý je skvělá přísada do stavebních materiálů, dokládají archeologické vykopávky – stovky let před naším letopočtem byly vápenné malty použity Féničany (Šalamounův chrám v Jeruzalémě), Etrusky a asi nejstarší důkazy pocházejí z Turecka. Římané vápno používali ke stavbám akvaduktů, Číňané jím zpevňovali Velkou čínskou zeď. U nás se vápno pro stavební účely začalo používat nejprve u církevních staveb a obytných staveb panovníků a šlechty. První údaj o výrobě vápna u nás je zmínka z roku 999, která hovoří o vápence, kterou vlastnil břevnovský klášter benediktinů. Velký rozvoj vápenictví nastal zejména za vlády Karla IV., který nechal vybudovat řadu významných staveb.

Z čeho se dříve stavělo

Zpočátku, před rozvojem dopravních cest, lidé svá obydlí stavěli z místních zdrojů. Někde vznikaly dřevostavby, jinde kamenné budovy… Kde nebyl písek, vyráběly se cihly vepřovice. Dodnes množství takových staveb existuje. Vepřovice se vyráběli mícháním hlíny se slámou či otrubami, které se doslova našlapali do dřevěných forem a sušili na slunci. Zdilo se s nimi podobně jako později s cihlami. Jako malta sloužil jíl, do něhož se, pokud bylo dostupné, přidávalo vápno. Problémem vepřovic bylo, že neměly odolnost proti dešti ani jiné vodě. Proto musely být dostatečně chráněny střechou, nebo vápennou omítkou, do které se přidávala fermež. V krajích, kde byla vápenka, se tedy už vápno většinou přidávalo do malt i omítek. Jeho cena však byla poměrně vysoká, proto se jím šetřilo.